Bojová umění
autor: PetrV dobách svého mládí jsem si prošel tréninkem několika různých bojových umění. Začal jsem s karate na prvním stupni základky, a do konce studií na výšce jsem si ozkoušel různé věci od capoeiry po historický šerm. Nikdy ze mě nebyl žádný oslňující bojovník, i když úplná lemra taky ne - to jsem až teď, když jsem 8 let nic netrénoval a nikoho nebouchal. Nicméně ke konci své bojové dráhy jsem přišel na několik velkých objevů, u kterých jsem si říkal "kdybych to tenkrát na začátku věděl!" No, osud mě obdařil dvěma dcerami, takže to nevypadá že bych kdy tyto moudrosti mohl předat synovi. Tož je sdělím tady širé veřejnosti. Otázka dne zní: "Proč z nás bojové umění většinou neudělá bojovníky?" Může za to krom jiného i několik mýtů.
Mýtus pokročilých technik. Začínající karatista v tělocvičně stojí v zenkucu-dači, cvičí si svoje oi-cuki a gjaku-cuki, a přitom sní ... "až budu mít černý pásek, tak se naučím kop s otočkou, a to teprve budu karatista!" Člověk si tak nějak představuje že techniky, které se učí později, jsou lepší, než ty, co se učí dřív. Tohle je velký omyl! Snad ve všech bojových uměních platí, že ty klíčové a nejvíce fungující věci se učí hned na začátku, jen si to člověk neuvědomuje. To přehlížené oi-cuki (základní přímý úder) je strašlivou zbraní - je rychlé, příliš vás nevystavuje ohrožení, a především je děsně silné. Ten úder se stal základním kamenem karate, první karatisti neuměli skoro nic jiného. Jeho smyslem je složit jednou ranou samuraje v brnění, dřív než tasí meč. Naučte se oi-cuki tak, jako ti první karatisti, a budete vyhrávat souboje, i když nebudete umět nic jiného. Ano, fakt dobrý bojovník ho dokáže odklonit nebo se mu vyhnout, ale na to musí být opravdu schopný; a když se mu to nepovede, tak za to tvrdě zaplatí.
Mýtus času. Cvičíte nějaký pohyb, a on vám nefunguje. Řeknete si "nojo, budu to muset cvičit deset let, ideálně v klášteře na vysoké hoře, a pak teprve to začne fungovat". Tohle je omyl! Ve skutečnosti pokud pohyb nechápete, tak ho můžete cvičit celý život a stejně nebude fungovat - protože nevíte kdy a jak ho použít. Nácvik bojového pohybu probíhá ve třech fázích. V první si ho cvičíte na prázdno - projdete si pomalu celou dráhu toho pohybu, necháte si při tom opravit úhly, pak to postupně zrychlujete, zkoušíte ho udělat volně nebo tvrdě a tak dál. U takového nácviku můj raně popřevratový tréning karate v podstatě končil, což považuju za velký nedostatek učitele. Tím si totiž pohyb pouze osaháte. Dalším krokem je nacvičení pohybu do simulovaného protivníka - většinou do boxovacího pytle. Prostě sázíte do pytle jednu ránu za druhou - slabě, silně, v sérii, rychle, pomalu. Tohle je obrovsky důležité nacvičíte si sílu úderu, a taky si zvyknete na to jaké to je, když úder někam narazí. Je pitomé, když v boji váš úder projde, narazí do protivníka, a pro vás je to zcela nová a nezvyklá situace, která vás vykolejí. No a poslední věc je naučit se úder použít v boji - to se cvičí se sparring partnerem, nejdřív v ukázkových situacích, a pak úplně navolno. Ve druhé fázi si obvykle uvědomíte, že ať jste si to do vzduchu nacvičili sebelíp, tak máte problémy dát opravdu pořádnou ránu. A ve třetí fázi zjistíte že ten "divně vytočený loket" je tam ve skutečnosti proto, aby protivníkovi překážel v pohybu, a díky tomu můžete pozici loktu dále zlepšovat. Tedy pokud bych deset let cvičil oi-cuki do vzduchu, tak mi to nebude k ničemu i kdybych seděl v klášteře na nejvyšší hoře a byl oblečený do šafránového roucha. Zato kdybych nebyl líný si pravidelně bouchat do pytle, tak by mi to fungovalo po pár týdnech.
Mýtus více stylů. Doufám že dnešní trenéři jsou už rozumnější, ale já jsem několikrát slyšel "neměl bys chodit na jiný bojový styl, protože pak si zafixuješ špatné návyky". Omyl! Jiné bojové umění vás dokáže zásadním způsobem obohatit. Jde o to, že cílem bojového umění je naučit člověka obstát v boji, nikoli naučit ho předvádět krásné a čisté pohyby. Různé styly k tomu postupují odjinud, ale míří na stejné místo - protože pro všechny platí stejné fyzikální a biologické zákony, tak všechny používají stejné základní principy a mechanismy. Pokud začnu cvičit jiný styl, tak
- Můžu princip lépe pochopit, protože jiný styl a jiný učitel ho využívá jinak, a když v tom najdu podobnost s mým stylem, tak mi dojde spousta věcí.
- Můžu zjistit, že jiný styl princip využívá pro mě příjemnějším a pochopitelnějším způsobem
- Získám lepší představu s čím se na mě protivník může vytasit, takže se proti tomu snáz naučím bránit
- Můžu se naučit nové pohyby, které mi sednou líp než ty, které pro podobnou situaci doporučoval můj "domovský" styl.
- Dostanu se k novým sparring partnerům, na kterých si můžu vyzkoušet svoje dovednosti.
Komentáře