Svoboda
autor: PetrOtázka svobody v poslední době stále více nabývá na významu; dalo by se ale říci, že k nám tato otázka přichází zadními vrátky. Považoval jsem zásadní omezení svobody za málo pravděpodobné; současné evropské státy, ať si o nich myslíme cokoli, jsou demokratické a hlásí se k základním lidskoprávním dokumentům jako je třeba Listina práv a svobod. Jistěže politici tu a tam zkusí svobodu trochu přidusit, to by jinak nesměli být politiky, ale pokaždé i malý zásah vyvolá protesty, odpor veřejnosti, petice a tak dále, a toho se každý politik nakonec lekne. Tu a tam dosahují dílčích úspěchů pomocí oblíbené salámové metody či jiných fintiček, ale do nesvobody jako byla za komunistů máme přeci jenom hodně daleko. Dalo by se tedy říci, že dokud se stát neprohlásí za nedemokratický (a tedy vlastně za padoucha), tak k radikálnímu omezení svobody nedojde.
Teď ale s překvapením zjišťuji, jak snadné je nechat člověku svobodu a přitom mu zabránit ji využít. Všechny koncepty lidských práv vznikly jako vyhranění se proti "zlým" státním režimům - které držely svoje občany pod krkem a projevy svobody byly zakázány pod hrozbou násilí. Lidská práva jsou o tom, že tyto zákazy a toto násilí je nepřípustné.
Dnes máme příležitost zjistit, že mnohá práva a svobody se dají snadno obejít tím, že je stát "hodný". Jak? Možná je způsobů víc, ale teď mám na mysli zvýhodnění. Jednoduchý příklad - v demokratickém státě je svoboda projevu i shromažďování a právo na demonstraci, takže se na náměstí zcela svobodně sejdou příznivci dvou neslučitelných názorů - označme je A a B - a budou o svém postoji přesvědčovat ostatní. Státní moc na svoje náklady vybaví příznivce skupiny A megafonem, a po skončení demonstrace všechny megafony zabaví, protože přeci jen ten kravál místní docela obtěžoval. Výsledek? Svobodně se mohli vyjádřit všichni, ale slyšet bylo jen skupinu A. Pokud skupina B měla megafony taky, přišla o ně a při příští demonstraci si bude muset pořídit nové; časem to začne lézt do peněz. Stát je tedy demokratický, plně zachovává svobodu projevu, ale příznivci názoru B si přitom ani neškrtnou. Stát sice nikoho neomezuje, ale jedněm pomáhá přehlušit druhé.
Chcete skutečnější příklad? V demokratickém státě je svoboda podnikání - každý se může stát podnikatelem a vydělávat si na svoje triko, a dokud z toho korektně platí daně, stát proti tomu nic nedělá. To je svoboda. Představme si teď že stát vybrané podnikatele z každého oboru masivně zadotuje. Co se stane? Nedotovaní podnikatelé zkrachují, protože v konkurenci dotovaných nemají šanci. Každý nový podnikatel na tom bude stejně, a pokud náhodou objeví způsob jak se prosadit proti dotovaným, stát to kdykoli může dalšími dotacemi srovnat. Výsledkem je, že svoboda podnikání zůstává v platnosti, ovšem ve skutečnosti podnikají jen ti, které stát vybral, a tím pádem je řídí.
Je také možné vzít projev jedné svobody a vhodně ho namířit proti druhé. Vezmeme třeba obecně uznávanou zásadu rovnosti, a přetavíme ji do podoby nařízení "každá firma musí obsahovat 50% žen a 50% mužů". To není v rozporu se žádnými základními právy, resp. je, ale každý schopnější právník nebo politik to dokáže okecat a nikdo ho z porušování svobody neobviní. Výsledkem bude například likvidace všech menších firem provádějících zemní práce; ženské to dělat nebudou, a malá firma si nemůže dovolit platit vedle pracujících mužů stejné množství nepracujících žen.
Zkrátka a dobře, svoboda se dá kreativně omezit mnoha způsoby, na které jsou všechny listiny lidských práv krátké. Relativně dobrých je na tom několik věcí. Zaprvé zdržení se násilí ze strany státu znamená přeci jen příjemnější omezování než jak to bylo za komunistů. Také se takové omezení mnohem snáze obchází, když člověku nehrozí oprátka nebo aspoň kriminál. Zadruhé všechny tyto nenásilné způsoby jsou náročné na finance a v konečném důsledku likvidují ekonomiku. To je sice samozřejmě nepříjemné, jenže to znamená že každý takto jednající stát mám v sobě semínko porážky, které dřív nebo později vyklíčí. Ekonomika byla tím, co porazilo komunismus. Je na tom i několik smutných věcí - předevší ta, že i když se takto vedený stát (či nadnárodní celek) nakonec rozsype, stihne za tu dobu zkazit myšlení lidí, stejně jako to udělal komunismus.
Komentáře