Domácí soustružení

Hledání

Aktuality

Počet návštěv od 10.1.2012

statistiky

Trvanlivost

autor: Petr
18.8.2014 | Počet komentářů: 0 | přidat komentář>>

Tak dneska to bude k trvanlivosti potravin. Konkrétně jde o to, že Evropská unie zvažuje, že povolí na obalech některých potravin neudávat minimální dobu trvanlivosti a datum spotřeby. Jednalo by se jednak o hodně trvanlivé potraviny jako například rýže, a současně i o málo trvanlivé potraviny jako třeba maso. Rýže vydrží prakticky navěky a všichni to vědí, naopak čerstvé maso se musí zpracovat hned, a taky to všichni vědí. Udávat v tom případě minimální trvanlivost nemá valný smysl.

Co na to říct? Především musím vyzdvihnout skutečnost, že někdo vůbec uvažuje o uvolnění zákonných povinností. Ono kdoví jak to nakonec dopadne, vůbec bych se nedivil kdyby návrh byl odmítnut nebo prakticky utopen ve výjimkách a obecné byrokracii; přesto ale jde o výjimečnou událost kterou je potřeba si hýčkat. Někdo důležitý nabyl dojmu, že nejen samými zákazy a povinnostmi lze udržet lidi při životě, a že lidi se tu a tam přeci jen dokážou o něco postarat sami. A to je veskrze pozitivní.

Jako hlavní důvod k (selektivnímu) zrušení minimální trvanlivosti a data spotřeby se udává především plýtvání - díky překročení minimální trvanlivosti se v EU vyhazují kvanta poživatelných potravin ... mluví se tuším o pětině celého prodaného objemu, nebo o něčem takovém. Tady by mě zajímalo jestli skutečně za to můžou údaje o minimální trvanlivosti? Není to náhodou tím, že potraviny vyhazují restaurace, hotely a podobná zařízení, protože jim použití potravin s překročenou trvanlivostí zakazuje zákon? Jistě to nevím, ale hádám, že když do restaurace přijde kontrola z hygieny, tak kouká po datech uvedených na obalech, a faktickou poživatelnost nebo nepoživatelnost nekontroluje (protože na to nejsou předpisy). Docela bych se divil kdyby tu pětinu poživatelných prošlých potravin vyhazovaly domácnosti. Občas samozřejmě ano, ale opravdu existuje v EU tolik lidí, kteří zjevně bezproblémovou rýži vyhodí jen proto, že je tři dny prošlá? Aniž by ji ochutnali?

Celou posloupnost plýtvání vidím zhruba takto. Na začátku je výrobce potravin, který má ze zákona povinnost udávat minimální dobu trvanlivosti a datum spotřeby. Určitě si udělá nějaké testy protože sám potřebuje vědět jak dlouho ta potravina vydrží. Výsledkem testu nemůže být jedno číslo, ale sada čísel, která po statistickém zpracování říká něco jako "většina kusů se zkazila po 1 měsíci". Jeví se tedy logické dát jako datum spotřeby 1 měsíc. Pozor, už tady nutíme restaurace vyřazovat ty kusy, které by vydržely i dva měsíce poživatelné - není jich moc, ale pár jich bude.

To ovšem není celé. Máme stohy zákonů na ochranu spotřebitele, a vhodný aktivista by výrobci potravin dokázal udělat dost nepříjemností kdyby zveřejnil fakt, že se potravina s datem spotřeby 1 měsíc zkazila už za 14 dní. Výrobce ze svých testů ví, že takové potraviny budou: nebude jich moc, ale jeden jediný kus, vhodně medializovaný, nadělá problémy. Takže výrobci nezbyde než preventivně dobu trvanlivosti snížit na 14 dnů, čistě jako alibi pro případného rýpala. Ono to takové problémy neudělá, beztak se všechny restaurace a obchody snaží mít pořád všechno čerstvé, a častější vyhazování zvedne prodej, takže proč to neudělat? Výsledkem je, že datum spotřeby je nastaveno na tu nejhorší možnou variantu, nikoli někde na průměr.

Potravina jde potom do restaurace. Výrobce to s trvanlivostí původně myslel tak, že "do 14 dnů se to určitě nezkazí, pak dalších 14 možná jen tu a tam, a pak teprve se to začne kazit hodně". Ovšem restaurace musí dodržovat hygienické předpisy, které se týkají jen toho co je napsané na obalu, a ne toho jak to výrobce myslel; a už vůbec ne toho jaká potravina ve skutečnosti je. Každý kuchař je schopný otevřít obal, čuchnout k tomu, a říct jestli je to zkažené nebo ne. Ochranitelské zákony ovšem vždycky míří na nejhorší možnou situaci, takže kuchař si čuchnout sice může, ale po 14 dnech to stejně musí vyhodit, i kdyby potravina byla kdovíjak jedlá.

Celý problém tedy nevidím v udávání data spotřeby, nýbrž v tom, že zákony nutí lidi nadřazovat údaje na obalu nad svůj vlastní úsudek. Lidé v soukromí můžou údaje o trvanlivosti na obalu brát za nepřekročitelnou hranici, ale věřím že valná většina to nedělá, a ten prošlý jogurt přinejmenším otevře a ochutná, než ho vyhodí. Restaurace, jídelny, hotely a podobná zařízení už ale na výběr nemají, a to je právě ten důvod přoč se plýtvá. Bylo by na místě uvolňovat právě toto, nikoli předpisy o udávání data spotřeby (které může být pro každého poměrně solidním vodítkem; při nákupu je přeci jen dobré vědt jestli kupuju věc, která byla vyrobena včera, nebo před rokem). Proč jsou ty přísné předpisy vlastně potřeba? Hygienická doporučení se kuchaři naučí už na škole,a pak je dodržují sami od sebe; samozřejmě tu a tam trochu laxně, protože ne všechno je potřeba přehánět. Jak dlouho by ale mohla fungovat restaurace, po jejíchž jídlech by se pravidelně 50% hostů poblilo? Moc dlouho asi ne, a to i bez jakýchkoli předpisů. Tak proč ty předpisy mít?


Komentáře

Autor:
E-mail: