Krátká ruka
autor: PetrDnes, stejně jako minule, tu bude příběh o vzniku fiktivního bojového umění. Připravuji si tím půdu pro úvahu na téma "Které bojové umění je nejlepší". Dnes to bude o fiktivním bojovém umění zvaném "Pepíkova krátká ruka".
Pepa se narodil v nejmocnějším městě z širokého okolí. Pepovi nehrozily útoky žádných nepřátel, protože ty už mocná armáda města dávno přemohla. Město samotné bylo kdysi postaveno spíš jako pevnost, a obehnáno hradbami, které ovšem nyní začínaly být příliš těsné. Ve snaze využít veškerý prostor uvnitř hradeb přetvořili lidé město ve změť křivolakých úzkých uliček a nadchodů, malých dvorků a slepých cest.
Elitní městští vojáci sice vybojovali městu jeho postavení, ale nyní už začínali být problémem. Po porážce posledních nepřátel neměli co dělat, takže bloumali po ulicích, vymetali hospody a vyvolávali rvačky. Lidem to už začínalo dost vadit, ale vládce města s tím odmítl cokoli dělat, protože ten si svoje vojáky hýčkal.
Pepa nejednou viděl bezdůvodnou rvačku, kterou vyprovokovali vojáci, a zůstali po ní mrtví. Sám kamarádil s klukem, který při podobné akci přišel o tátu. A protože už se blížil na práh dospělosti, začal mít pocit odpovědnosti - měl by s tím něco udělat. Netrvalo dlouho a připletl se do jedné rvačky v hospodě. Pár ran rozdal, pár jich dostal, ale díkybohu mu nezpůsobily nic vážného. Vyzkoušel si tak, že vojáci (kteří za dlouhou dobu míru taky ztratili část své někdejší síly) nejsou neporazitelní, ale také že on sám ještě nemá dost schopností na to, aby se s nimi mohl pustit do křížku. Zamyslel se tedy jakým způsobem by s nimi bylo nejlepší bojovat, a pak se svými kamarády začal nacvičovat.
Pepa byl vysoký a hubený, a nepovažoval za možné aby rozdával rány přerážející kosti. Místo toho se zaměřil na útoky na citlivá místa - oči, krk, rozkrok a podobně. Když se náhodou při práci praštil do obzvláště bolestivého místa, narozdíl od jiných zajásal - našel další bod kam může útočit. Protože citlivá místa jsou obvykle malá a chráněná, začal experimentovat - ve snaze lépe je zasáhnout - s údery malíkovou hranou a prsty, což v té době prakticky nikdo nedělal. Pepa věděl že rvačky probíhají v malém prostoru, mezi dalšími lidmi, obvykle téměř tělo na tělo. V takové pozici nutně potřeboval údery, které potřebují minimální nápřah a fungují i z bezprostřední blízkosti. Proto se přirozeně zaměřil na techniky rukou, a nohy používal spíš pasivně na "sebrání" prostoru protivníkovi. Na podobném principu vlastně fungovala i jeho obrana. Obrannou složku pohybů Pepa nepodceňoval, protože dobře věděl, že ho jedna bolestivější rána z boje nadobro vyřadí.
Jakmile se cítil silný, nechal se vyprovokovat jedním osamoceným vojákem a zaútočil. Dostal pěknou nakládačku a museli ho z bryndy vytáhnout kamarádi schovaní poblíž, ale Lojza se nevzdal - cvičil, vylepšoval svoje pohyby, a vše nové hned ve rvačce zkoušel. Do roka začal platit za dobrého bojovníka, a za dva roky už se ho sami vojáci báli.
Tou dobou vládce města zemřel, a ten nový se konečně pokusil zdivočelé vojáky umravnit. Za tímto účelem zavedl městskou policii (do té doby místo ní fungovala právě armáda) a vyhlásil konkurz na mistra, který policisty naučí boji. Pepa se do něj přihlásil a v ukázce přemohl každého, kdo se mu postavil. Díky tomu se stal mistrem a své svěřence učil svému způsobu boje, který nazval "Pepíkova krátká ruka". Do omezených prostor a křivolakých uliček města to byl ideální způsob boje.
Ve službách města strávil Pepa celý zbytek života. Vojáky dokázal umravnit poměrně rychle, ale město se rozrůstalo a bylo potřeba čelit kriminalitě vázané na pašování, zakázané drogy a podobně. Tyto podvratné činnosti obvykle provozovali přistěhovalci z nejrůznějších koutů světa, takže Pepa měl příležitost střetnout se s nejrozmanitějšími protivníky. Vždy obstál, i díky tomu, že nikdy neváhal naučit se něco nového. Zemřel nakonec během velkého zátahu na pašeráky opia, střelený do zad skrytým střelcem. Bojovník byl geniální, ale strategii obsazování budovy prostě zmáknutou neměl.
Komentáře