Tolkien a víra
autor: PetrPřed pár týdny vyšel na lidovkách článek o spisovateli J.R.R. Tolkienovi, který právě "slavil" 40 let od svého úmrtí. Zatímco článek byl celkem rozumný, v diskuzi se objevil názor, že dnešní doba se odklonila od křesťanství, duchovno ji chybí, a Tolkien stvořil jakési nouzové zaplácnutí díry po chybějící víře. Tolkienovo dílo tedy sice trochu uspokojí náš hlad po duchovnu, ale jen tak naoko, jako kdybychom snědli balík toastového chleba místo pořádné svíčkové k obědu. Pán Prstenů byl také přirovnán ke "spirituálnímu hamburgeru". V diskuzi objevil i názor, že Tolkien stvořil své knihy jako splácanici severských legend ve snaze nabídnout něco dost duchovního, ale hlavně aby to nebylo křesťanství.
Něco podobného jsem už četl v článku politického komentátora Bohumila Doležala. Tady to bylo podruhé, nedá mi to a musím zareagovat.
Především se domnívám, že odsuzující výroky vznikly jen na základě filmu Pán prstenů. Tomu celkem rozumím - film totiž působí mocně a monumentálně, a skutečně vyvolává dojem živoucího mýtu. Konzervativní divák potom odchází z kina a vidí davy puberťáků které to vzalo a jsou z toho celí paf. I na konzervativního diváka to zapůsobilo, jenže on má trochu větší rozhled. Ví, že příběh byl velkolepý i po dějové stránce (nebylo to jen o tom zmasakrovat co nejvíc skřetů), a že se vyjadřoval i k otázkám morálky a hodnotě člověka. Když má konzervativní divák blízko k víře, začne mít pocit, že mu film tak trochu fušoval do křesťanské nauky, i když poměrně omezeně. Jenže křesťanský film to zřetelně není, naopak kulisy jsou podobné nejrůznějším pohanským tradicím počínaje severskou mytologií, takže co s tím? Logicky z toho vyplývá že se film snaží o něco jako křesťanství, ale zkratkovitě a v jiné formě, a díky tomu ho musíme jednoznačně odsoudit. Prostě se uboze opičí.
Těmto úvahám rozumím, ale bohužel se odehrávají bez znalosti věci. Konzervativní divák by udělal dobře, kdyby si přečetl knihu Pán prstenů, a k tomu taky Tolkienův životopis. V životopise by se například dozvěděl, že Tolkien byl po celý život hluboce věřícím katolíkem, a víra v jeho životě hrála obrovskou roli. Současně ale miloval mýty a legendy národů ze severu Evropy - především norskou Eddu a finskou Kalevalu, ale i artušovské legendy a podobně. Litoval, že nějaká podobná ucelená mytologie nepatří přímo angličanům, a rozhodl se, že takovou fiktivní mytologii stvoří. Prací na ní strávil celý život, a Pán Prstenů je jen její zlomek.
Tato mytologie (shrnutá v knize Silmarillion) je na první pohled docela "pohanská" - není v ní žádný Ježíš ani Hospodin, zato je plná různých kouzelníků a strašidel, draků, elfů i trpaslíků, jak už tak ty severské mýty bývají. Dokonce má 15 bohů! Když to ale čtete, zjistíte, že Tolkien tu svého křesťanského ducha rozhodně nezapřel. 15 božských mocností je spíše podobno křesťanským andělům, jelikož nad nimi stojí Ilúvátar, jediný a nejmocnější, který stvořil svět, má absolutní moc i moudrost, zná minulost i budoucnost. On je jediný, který dokáže tvořit život a který vytyčil po jakých stezkách se bude ubírat. U Ilúvátara vše začalo, a také to u něj skončí, jelikož svět nebude existovat napořád. Nepůsobí to povědomě? V Silmarillionu najdeme i kouzelníky, ale nejsou to ti z Harryho Pottera. U Tolkiena je schopnost spřádat kouzla darem, který člověk či elf dostal od Ilúvátara - podobně jako ji dostal třeba od Hospodina Mojžíš, který přivolával deset egyptských ran. Není to dovednost v harrypotterovském smyslu, kterou by se mohl naučit každý stejně, jako péct rohlíky; ostatně samotné slovo "kouzelník" používá Tolkien velmi opatrně, a většinou spíš v mluvě prostých lidí, kteří se vyjadřují k někomu, jehož schopnosti nechápou.
V příbězích Silmarillionu najdeme křesťanské milosrdenství, trest za neuposlechnutí božských nařízení, vědomí apokalypsy, osudovost v běhu celého světa, ale přitom svobodu jednotlivce konat dobro či zlo. Je to křesťanské dílo, ale ne proto, že by Tolkien chtěl vytvářet nějakou alegorii, kterou by čtenář musel prokouknout. Tolkien byl prostě hluboce a nezvratně přesvědčen, že takhle svět funguje, a proto tak funguje i jeho dílo.
Zkratkovitost a "spirituální hamburgerovitost" lze vyčítat filmu, který tvoří sice velmi efektní ilustraci ke knize, ale postrádá její hloubku. Ovšem těžko ji můžeme vyčítat knihám, které jsou Tolkienovým celoživotním dílem. Na tom ovšem není nic divného - zfilmované biblické příběhy taky tak nějak nejsou ono. Sám Tolkien napsal čtyři knihy se středozemskou tématikou (Hobit, a tři díly Pána Prstenů), a vedle toho obludné množství dalších mytologických a filosofických textů, patřící do jeho mytologie. Ty nikdy nedokázal dostat do vydáníhodné ucelené formy, takže mohly vyjít až po jeho smrti, urovnané jeho synem. Vznikly z nich knihy Silmarillion a Nedokončené příběhy, a pozdějí 12 tlustých bichlí Historie Středozemě. Nemalá část těchto textů obsahuje přímo či skrytě filosofické úvahy nad velkými tématy jako je osud světa, a role člověka v něm. S tak obrovským dílem můžeme možná nesouhlasit, ale nemůžeme ho obvinit ze zkratkovitosti a omezenosti.
Takže dřív, než něco odmítneme, není od věci se o tom dozvědět víc.
Komentáře