Nejlepší bojové umění
autor: PetrDospívající kluk zkoukne pár filmů s Jet Lim, Tonym Jaa nebo podobnou bojovou hvězdou, a rozhodne se že něco takového chce umět taky. Jenže nabídka bojových umění je poměrně široká, tak které si vybrat? Samozřejmě to nejlepší! S kamarády potom dumá nad otázkami typu "je karate lepší než kung-fu?" a "kdyby bojoval nejlepší judista a nejlepší thajský boxer, kdo by vyhrál?"
Snaha o hledání nejlepšího bojového umění kupodivu není jen záležistí dneška. V Číně existovaly svého času stovky škol, každá učila něco trochu jiného a každá tvrdila že učí to nejlepší kung fu. To, který styl je lepší, se pak odhadovalo podle výsledků vzájemných více či méně formálních soubojů mezi žáky či mistry jednotlivých škol. Podobně v Evropě se mohli renesanční a porenesanční šermíři dohadovat zda je lepší italská, španělská nebo francouzská škola šermu. Někteří přemýšliví šermíři také zcela navážno hledali úder nebo sérii úderů, proti kterým by neexistovala obrana. Zkrátka a dobře, i v historii se spousta lidí domnívala, že existuje nějaké nejdokonalejší bojové umění, a je potřeba najít které to je a nebo ho stvořit.
V jádru těchto úvah je poněkud esoterická představa bojového umění jako ideálu, ke kterému se adept musí postupně blížit. Bojové umění má být něco abstraktního, dokonalého, jakýsi vznešený filosofický koncept. Jenže jakmile začneme uvažovat takto, jsme mimo. Bojové umění je PROSTŘEDEK k dosažení cíle, nikoli cíl samotný. Cílem je zbouchat protivníka tak, že se nezvedne. To je společná vlastnost všech bojových umění, jinak by se nejednalo o bojová umění, a nic na tom nemění fakt, že se na základ časem nabalila kvanta filosofie a duchovna.
V minulých příspěvcích jsem představil hypotetické bojové styly zvané Lojzova vysoká noha a Pepova krátká ruka. Nešlo o skutečnost, ale podobné historky mají někde u svého začátku všechny bojové styly (koneckonců, oba hypotetické styly nebyly tak docela hypotetické, a určitě jste u nich našli podobnosti se skutečnými). Snažil jsem se tím ukázat, že kořeny bojového umění jsou ryze praktické, a jejich zakladatelé se o žádnou esoteriku nesnažili - prostě jen potřebovali vyhrát.
Zkusme po vzoru výše zmíněných puberťáků porovnat jestli Lojzova vysoká noha je lepší než Pepova krátká ruka. Řekněme, že by osud postavil Lojzu a Pepu proti sobě. Kdo by vyhrál, dokážete si tipnout? Jediný rozumný tip je "nedá se to určit". Ono totiž zdaleka nezáleží jen na bojovém stylu, není to jako porovnat dva filosofické koncepty. Kde se bude bojovat? V úzké chodbě do sklepa by asi měl výhodu Pepa, jelikož Lojzova nejsilnější zbraň - rozmáchlé kopy - by se nedala použít. V ringu nebo venku na pláni by Lojza byl mnohem nebezpečnější. Znamená to že by venku Lojza vyhrál? Ani náhodou, protože ve hře je ještě tolik různých proměnných! Lojza může být utahaný po vyčerpávajícím pochodu, nebo z neznámého důvodu rozzuřený k nepříčetnosti, Pepa zase může být překvapený neznámým stylem boje .... je tam toho tolik, a bojový styl je jen jednou z mnoha položek seznamu.
A uvažujme dál - k souboji by došlo a Lojza by prohrál. Znamenalo by to že Lojzův styl je horší? Neznamenalo. Lojzův styl byl vytvořen jako způsob obrany proti specifickému typu protivníka - a proti němu fungoval určitě líp než Pepův styl. Když by se všichni naučili Pepův styl (protože Pepa vyhrál), tak by se už nedokázali ubránit proti nájezdníkům. Další věc je, že ne každý má talent pro boj Pepovým stylem; Lojza sám by nejspíš neměl lepší bojové výsledky, kdyby zapomněl na vše co umí a učil se Pepův styl.
A závěr? Nejlepší bojové umění neexistuje; a nebo jsou nejlepší všechna. Začátečníkovi nezbývá, než si vybrat podle toho, co se mu líbí, a co mu připadá že se pro něj hodí. Pokud ale chce mít v boji lepší šanci, tak je nutné aby naučené dovednosti průběžně zkoušel v přátelském souboji s někým nezúčastněným, a tím testovat, jestli ho učitel neučí pitomosti. Pokud mu to dlouhodobě nebude fungovat, nesmí se bát zkusit jinou školu stejného stylu, nebo rovnou jiný styl. Průběžně čím častěji se bude střetávat s co nejrůznějšími protivníky, tím bude lepší; a bude mít i lepší představu co dalšího by se mohl naučit. Nesmyslná je oddaná věrnost jednomu stylu - pokud jiný styl učí techniku která mi sedí a pomocí které budu vítězit, tak není nejmenší důvod se ji nenaučit. Moje výsledky to pak VYLEPŠÍ, nikoli zhorší.
Komentáře